DAVID EVANS

Narozen roku 1944 v Bostonu, v polovině padesátých let žil nějaký čas v Dallasu. Zde poprvé zaslechl v místních rádiích kromě Elvise a Bo Diddleyho i leccos z místní bluesové scény. Na samém konci padesátých let poslouchal Ray Charlese, ale už kolem roku 1961, v prostředí Harvard University, se jako mnozí další z jeho generace postupně proposlouchává přes Harryho Belafonte a Kingston Trio ke stále autentičtějším podobám lidové hudby. Nejprve k The Weavers, dále k Woody Guthriemu, duu Sonny Terry & Brownie McGhee a především k Leadbellymu. O rok či dva později navštívil koncert čerstvě znovuobjevených Sleepy Johna Estese a Hammieho Nixona. „Sotva jsem rozuměl, o čem zpívají, ale už jen ten zvuk a to, jak vypadali, na mě fakt udělalo dojem“, vzpomíná. Všechno mu to znělo extrémně exoticky – že jednou bude právě s Hammie Nixonem hrávat, samozřejmě netušil. Nicméně začal hrát s bluesovým nadšencem Al Wilsonem (ještě před vznikem Canned Heat). Postupně se setkává s celou řadou venkovských bluesmanů, mnohdy nocujících ve Wilsonově bytě: Mississippi Johnem Hurtem, Skipem Jamesem, Bookerem Whitem a dal šími. První skutečné soustavnější interview udělali spolu s Wilsonem s legendárním Eddiem Son Housem. Krátce poté objevují do té doby prakticky neznámého Babe Stovalla z New Orleansu. Od roku 1965 pak David Evans na vlastní pěst a náklady podnikal terénní výzkumy venkovského blues. Snažil se pracovat pokud možno s těmi, kteří nefigurovali na revivalové scéně, a drtivá většina jeho informátorů tedy údajně nikdy předtím nestála před mikrofonem. Přes Roosevelta Holtse se postupně propracoval k bluesmanům z okruhu již nežijícího Tommyho Johnsona, jemuž také v roce 1971 věnoval svojí první knihu. K získání patřičné autority mezi bluesmany napomohla Davidovi skutečnost, že v té době již přesvědčivě ovládal tradiční bluesové kytarové techniky. Opakované výpravy na jih Spojených Států nakonec vyústily v rozsáhlou studii tvůrčích procesů v komunitě Drew, jednom z nejvýznamnějších center Delta blues, v němž kdysi působili kromě Tommyho Johnsona i Charley Patton či Willie Brown. Práce v knižním vydání nazvaná Big Road Blues - Tradice a tvořivost v lidovém blues vyšla ve vydavatelství kalifornské university na počátku osmdesátých let a dosud zůstává nejhlubší a nejvšestrannější analýzou tradičního blues, jaká kdy byla zpracována. V té době již působil na memphiské universitě, kde od roku 1978 vedl program etnomuzikologických a regionálních studií na Rudi E. Scheidt School of Music. Je autorem řady článků, encyklopedických hesel a významně se podílí na produkci bluesových reedicí, mimo jiné i lomaxovského projektu Rounder Records. Mapuje poslední pozůstatky bluesové tradice v Deltě – kromě více než třiceti alb pro universitní edici bylo výsledkem i album The Spirit Lives On, vydané v roce 1994 u německého labelu Hot Fox, na němž kromě nahrávek Roberta Wolfmana Belfoura, Big Lucky Cartera, jednostrunné elektrické kytary či reprez entantů předelvisovské produkce firmy Sun najdeme i první dvě Evansova sólová čísla. O tři roky později nahrává s místními muzikanty jug bandové album a konečně od roku 2002 vydal čtyři vlastní alba, s celou řadou hostů z memphiské scény i s archivními snímky s Hammie Nixonem a Al Wilsonem.V roce 2003 obdržel GRAMMY v kategorii Best Album Notes.

V uplynulých letech koncertoval ve Spojených Státech, v Jižní Americe a Evropě. Ještě v roce 1995 přivezl do Drážďan společnost znamenitých veteránů z Memphisu a okolí - jejich řady od té doby samozřejmě prořídly, a dnes tedy David Evans cestuje povětšinou sám, jako jeden z nejpozoruhodnějších interpretů venkovského blues. V České republice koncertoval v letech 2005 a 2008-2011, mimo jiné na Folkových prázdninách v Náměšti n/O, šumperském Blues Echo i na trutnovském festivalu. Jeho kytara a zpěv neznějí v žádném případě akademicky - koneckonců půlstoletá zkušenost s touto hudbou takříkajíc z první ruky může být asi tou nejspolehlivější zárukou.